Jak se (účinně) ubránit pocitu vyhoření: Praktické tipy
„Takových pacošů ještě pár a už mě taky odvezou, jen ať si počká!. Už se na ty ksichty nemohu ani podívat! Prosím tě kolik jich sem ještě dneska přijde? Ti lidé si myslí, že já nemám žádnou jinou práci, než se s nimi vybavovat!“
Když tohle zaslechnete z úst člověka, kterého znáte jako nadšence (ať už je to knihovnice, pracovník v servisu, zdravotní sestra, lékař nebo vrcholová manažerka), je to šok. Při pohledu zblízka, vám možná neuniknou kruhy pod očima, napětí v těle a obličeji nebo další varovné signály, že něco není v pořádku. Tělesné vyčerpání doprovází i emocionální vyčerpání a lidé se cítí, i vypadají, jako „splasklé balónky“.
Co se stalo?
Jak je možné, že ta usměvavá ženská, se kterou byla radost cokoli řešit, je najednou podrážděná, nervózní a stěžuje si snad úplně na všechno?
Co se to vlastně děje?
Nadšená zdravotní sestra, lékař, který chtěl zachraňovat životy, manažerka, která s nadšením budovala novou organizaci, obchodník, učitel – všichni ti nadšenci, kteří žili pro svou práci, hořeli a byli plni elánu - najednou vyhoří. Doslova, jsou jako raketa, které vyhoří poslední zbytky paliva a ona se řítí k zemi.
Co se s těmi lidmi stalo?
Odborníci nabízejí různá vysvětlení...
Pojem „burn-out“ (vyhoření, vyhasnutí) zavedl v roce 1974 americký psychoanalytik H. J. Freudenberger a v USA byl tento pojem používán původně ve spojení s narkomany v chronickém stadiu, později v souvislosti s pracujícími lidmi, kteří projevovali letargii, zoufalství a bezmocnost. Podle Freudenbergera je burn-out „konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly)“ (Jaro Křivohlavý, Jak neztratit nadšení, GRADA 1998, s. 49). Bývá také definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné.
Názory odborníků na syndrom vyhoření?
Někteří říkají, že je to jen stejný obsah v jiném kabátě a syndrom vyčerpání tu byl vždy.
Další se domnívají, že je to specifický produkt současné, náročné, doby.
Zvýšený zájem o vyhoření opisuje dráhu létavice: popis nového jevu – zkoumání – narůstající počet výzkumných prací – móda – inflace a devalvace pojmu - zlidovění – přesun vědeckého zájmu jinam. U nás se vyhoření stalo módním tématem až po roce 1989 a tam, kde bychom předtím řekli, že je pracovník bez zájmu nebo neochotný, užijeme termínu „vyhořelý“. Přikláním se k názoru Christiana Stocka (CH. Stock: Syndrom vyhoření a jak jen zvládnout, Grada 2010), který označuje stres jako příčinu a syndrom vyhoření a jako důsledek dlouhodobého působení stresu.
Stres potom vzniká působením stresorů. Tedy souhrnu vnějších a vnitřních vlivů, které na člověka působí v daném čase s danou intenzitou a četností. O tom, že dnešní doba nabízí stále více a více podnětů, které mohou být pro nás stresorem, asi není třeba pochybovat.
Ale co já?
Chcete vědět, zda patříte k ohroženým jedincům? Podívejte se, zda najdete v následujícím výčtu varovných signálů červené světýlko, které volá ,,Pozor!".
Signály vyhoření:
- Psychické signály a emoce: sklíčenost, bezmoc, beznaděj, podrážděnost, výkyvy nálad, netrpělivost, strach, prázdnota, apatie, rezignace, snížená motivace v práci, pochybnosti o sobě, negativní pocity.
- Tělesné projevy: pokles energie, únava, chronická únava, poruchy spánku, nízká odolnost vůči infekčním nemocem, poruchy zažívání, bolesti zad, poruchy paměti, snížená koncentrace, ztráta chuti k jídlu, častější úrazy a nehody.
Pokud jste se v něčem z toho našli, neváhejte, je čas konat. Jde doslova o život – o ten váš.
Stresory (faktory způsobující stres) mohou být:
- psychické - je to například časový tlak, velké nebo naopak nedostatečné vytížení, mnoho změn v krátkém čase
- fyzické - nadměrný hluk, nedostatek tekutin, chlad, vedro nebo zahlcení podněty a v oblasti sociální to mohou být konflikty s kolegy, problémy v rodině, ztráta nebo nemoc blízkého člověka, šikana na pracovišti
- sociální - zvýšená pracovní zátěž (firmy snižují stavy pracovníků a práce přibývá), zvyšují se nároky na množství práce i čas strávený na pracovišti, l tomu přistupuje nejistota práce, neustálá kontrola, nefér praktiky, nesoulad hodnot firmy a pracovníka nebo neslučitelnost práce a soukromého života (firma například neumožňuje zkrácené úvazky, pružnou pracovní dobu).
Stres může způsobit nejen přemíra ale i nedostatek podnětů – odborníci mluví o „bore out“ syndromu nudy. Abychom podávali dostatečný výkon, potřebujeme vyváženost podnětů. Pokud jich je málo, výkon klesá. Pokud je jich příliš, výkon opět klesá. To, jestli vnější stresory zvládneme nebo ne, závisí na tom, jak my sami situaci vyhodnotíme (co je pro jednoho tragedie, je pro jiného banalita). Zda-li jsme schopni ji zvládnout a jak dlouho, a v jaké intenzitě na nás stresory působí.
Jinými slovy to, zda stresorům podlehneme, neurčují jen vnější vlivy (vysoká zátěž) ale i my sami.
Jak to začíná? Fáze vyhoření?
První fáze procesu vyhoření začíná velkým nadšením. Podle Edelwiche a Brodskyho najdeme v dynamice průběhu procesu vyhoření u většiny případů následujících pět stádií:
- Nadšení – začínáme s elánem, chceme se ukázat v co nejlepším světla, bereme na sebe více a více – dobrovolně se přepracováváme a vydáváme mnoho energie, aniž bychom ji doplňovali.
- Stagnace – energie ubývá, počáteční nadšení uvadá.
- Frustrace – únava, nedostatek energie a začínají se projevovat jak psychické, tak fyzické potíže – trvalý stres se zapisuje do našich buněk.
- Apatie - pokud jsme v práci trvale pod tlakem a trvale frustrováni, pokud nemáme možnost situaci změnit a zároveň práci nutně potřebujeme, závisíme na ní jako na zdroji obživy, začíná se objevovat apatie. Děláme jen to, co je nezbytně nutné, oddalujeme nepříjemné, pocit, že něco být uděláno musí, nahradí pocit, že nemusí být nic.
- Vyhoření - dochází k emocionálnímu i tělesnému vyčerpání, depersonalizaci (vnímání sebe jen jako pátého kolečka u vozu) a ztráta smyslu práce
Jak nevyhořet?
Dobíjejte baterky!
Udělejte cokoli, abyste tento rozjetý vlak zastavili.
Intervence může vypadat tak, že si vyhradíte víc času na soukromý život. Odjedete na dovolenou. Najdete si nové přátele. Nebo se dokonce přestěhujete.
Můžete se začít znovu vzdělávat a rozvíjet se. Zastavte se a přehodnoťte svůj vztah k práci a životu vůbec. Tlak na výkon ve firmách bude stoupat. Nároky se budou zvyšovat – to nezměníte.
Změnit můžete svůj postoj.
Nemusíte být nadšení každý den. Nemusíte každý den pracovat na sto dvacet procent. Nemusíte vždycky a všechno zvládat.
Klíčovým slovem je vyváženost - rovnováha mezi nasazením a odpočinkem, klidem a aktivitou, prací a zájmy, koníčky, rodinou, přáteli. Je nejvyšší čas stanovit si priority, stanovit si hranice.
To co po vás vedení chce, je úkol pro supermana? Ty plány opravdu nejsou reálné? Musíte často pracovat přesčas?
Najděte si svou vrbu, někoho, komu se svěříte. Mluvte s rodinou i s přáteli. Zajděte si k psychologovi. Možná, že stávající firemní prostředí a kultura opravdu nejsou pro vás. Možná je čas přehodnotit styl života a práce.
Vyhoření je nebezpečné tím, že je nenápadné. Je to jako s onou pověstnou žábou, které v jejím akváriu postupně zvyšujete teplotu, až se nakonec uvaří, aniž by se pokusila uniknout.
Udělejte si na sebe čas!
Pokud jste někdy cvičili, pak to určitě víte.
Svaly rostou, ne když je zatěžujete, ale právě v čase, kdy zdánlivě nic neděláte, odpočíváte a relaxujete. Snižte své, příliš vysoké, nároky. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Naučte se říkat NE. Nenechávejte se přetěžovat. Myslete na sebe a odpočívejte. Pečujte o sebe, určitě za to stojíte a hlavně to za vás nikdo jiný neudělá.
Vyhoření není nemoc, kterou někde chytíme, většinou jsme jeho aktivními spolutvůrci.
Autor článku: PhDr. Ivana Feliciani
Praktické tipy a zkušenosti z praxe, které vám pomohou v každodenním podnikání, se dozvíte také na seminářích a kurzech Českého vzdělávacího centra a za jediný den tak zjistíte více než lety pokusů a omylů.